Nové volby - nové zítřky
Polarizace principu občanského a národního
Prof.PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Po převratu před více než 30 lety převládla u nás v publicistice a rétorice falešná ideologická představa, že při budování státu se princip národní a občanský vylučují. Společnost se prý může konstituovat buď jako společnost národní nebo jako společnost občanská. Tertium non datur, říkají latiníci.
Stačí však jednoduchá úvaha, abychom dospěli k závěru, že se oba principy nejen nevylučují, ale nutně doplňují, podmiňují a podporují.
O svobodném občanovi lze hovořit jen tehdy, je-li součástí jeho svobody i možnost identifikovat se s onou množinou lidí, s kterou ho spojuje jazyk, společná historická minulost, práce, zvyky, tradice, lidové umění, společné očekávání budoucnosti. Vědomí příslušnosti k národu dává prožít sounáležitost s lidmi i se společným místem přebývání na světě a uspokojuje tak existenciální potřebu někam patřit, být někde doma. Vědomí národa dává každému jedinci možnost prožívat nejen solidaritu se sobě podobnými, ale i odpovědnost za společné ideály občanské a sociální v domácí i zahraniční politice. Jen tak je občan přirozeně lidsky zakotven a překračuje svůj úzce ohraničený osobní zájem účastí na správě a samosprávě věcí veřejných.
O demokratickém národě lze hovořit jen tehdy, je-li společenstvím svobodných občanů, kteří se těší vzájemné důvěře a úctě, respektu k lidské důstojnosti, svobodě a právům, zvláště právu na život v pravdě a spravedlnosti a duchovním bohatství. Vzdělanost, mravnost a kulturní rozhled příslušníků národa jsou přirozeným předpokladem tolerance a porozumění pro jiné národy a jiné, různě se utvářející skupiny.
Je zřejmo, že pozitivní, hodnotné a perspektivní utváření společnosti musí respektovat oba principy – kultivovat národ na občanském základě, s vědomím národní svébytnosti i vzájemnosti. Bohužel, soudobí ideologové postavili oba principy nesmiřitelně a antiteticky proti sobě. V českých zemích byl vyzdvižen princip občanský, a jako zcela nepotřebný přežitek a zavádějící scestný balast byl zavržen princip národní. Na Slovensku byl v opačném gardu glorifikován princip národní. Národní „svojskost“ a suverenita se zdála samospasitelnou.
Útoky proti národu se v českých zemích vedly v obecné rovině proti kategorii národa vůbec, v rovině zvláštní pak proti národu českému. Sám prezident nedělal rozdíl mezi vlastenectvím a šovinisticky pojatým nacionalismem, takže o sobě prohlašoval, že je na straně „odpůrců samé národní zásady“. Národ viděl jako příčinu neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast jako dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – speciálně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého, sebeničivého „čecháčkovství“.
Vymycování vlastenectví z českých hlav se v polistopadové éře dálo při každé příležitosti. Po vzoru Podivena a jemu podobných se přepisovala historie a pomlouvalo se všechno, co přispělo k probuzení a obrození národa. Zesměšňovalo se všechno, lidé, díla, ideje, všechno, v co věříme, co milujeme. Bezpočtu příkladů podává mediální svět, zaměřený na odhalování tzv. „mýtů a kýčů“, kterými zatížili naše historické vědomí Palacký, Masaryk, Jirásek a všichni jim podobní. Ty „mýty a kýče“ můžeme vyjmenovat: husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský. Žádná zmínka se neobešla bez dezinterpretace, zesměšnění nebo alepoň pohrdavého úšklebku. Každá forma negace byla kladně oceněna jako „netradiční“ podání, „podání nové, z odstupu a nadhledu“ a překonávající neblaze zakořeněné dědictví našich „obrodičů“.
S národním principem jsme ovšem ztratili sebevědomí a sebedůvěru, morální hrdost a čest.Těžko je ji hledat, když se nemáme hlásit k minulosti (podle oprávců dějin jsme národem bez přijatelné minulosti) ani k budoucnosti (v Evropě prý nebude českého národa). Národem jsme vlastně jen tehdy, když máme být káráni a peskováni pro povahové vady, pro charakterové kazy. (V nejlepším případě jsme národem Švejků, v horším „smějících se bestií.“) Jako národ jsme oslovováni tehdy, když máme činit pokání, kát se za údajné hříchy a napravovat je.
„Co vše si Češi nechají líbit?“, ptal se před časem Benjamin Kuras. A uváděl, jak to začalo hned na začátku 90. let „sudetoněmeckou“ kampaní za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství. Jak prý ta první republika byla vlastně nesmyslná a jak Čechům vlastně nepřísluší být národem a mít vlastní stát, a jak je zapotřebí skoncovat už s Temelínem a s prezidentskými dekrety. B.Kuras si nedovedl představit, že by si podobnou nactiutrhačnou kampaň nechal líbit kterýkoli stát od Holandska po Saudskou Arábii a ptal se, není-li už na čase, aby se Češi začali bránit.
Braňme se a nepřestávejme se bránit. A nepřestávejme s obranou národa a národního principu a s historickou pamětí národa.
Víme ještě, co je a co není levice?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje občanem. Občanem s vidinou svobody projevu a rovného práva volit představitele vlády. Podílet se tak na tvorbě rozumného uspořádání společnosti. Stalo se to koncem 18. století. A od těch dob nebylo snadné tu vidinu realizovat, ale ani nebylo možné přestat o ni zápasit. Nedalo se zapomenout na heslo „Volnost, rovnost, bratrství“.
Od 1. světové války převládl v Evropě názor, že uspořádání společnosti má být demokratické a demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace (na rozdíl od monarchie, aristokracie, oligarchie). T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a že bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom nelze pochybovat.
Aby svobodné projevy a rovnoprávné volby občana měly smysl, aby se občan skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.
Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že „stát jsme my.“
Ne tak vypadá dnešek. Šířená ideologie se nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými halasně deklarovanými individuálními právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku morálky a kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby, bez odpovědnosti. Množí se vyznavači pakultury a pahodnot. Z umění se stává byznys.
Ve veřejném prostoru je nejvíce slyšet samozvané, věčně nespokojené kritiky demokraticky zvolené vlády, kteří se drze kasají i na nejvyšší představitele státu. „Chráníme demokracii!“ halekají a obviňují představitele, které si nevybrali, že demokracii ohrožují. Přitom se nezdržují zjišťováním pravdy o skutečnosti ani se neobtěžují zdvořilostí. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk také znal politické diletanty z Kocourkova a z Hulvátova. Ale ti dnešní je mnohonásobně svou nízkostí předčí.
O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v novodobých dějinách, se dělí politické strany. Dělí se podle poměru počtu hlasů, které získaly od voličů ve volbách. Své programy a aktivity sestavovaly strany v minulosti tak, aby odpovídaly potřebám a zájmům předpokládaných voličů. Aby jim je pomohly uspokojit. A předkládaly je na základě svého výkladu dějin a svého pojetí úlohy člověka v nich. Předkládaly je na základě své představy o civilizačním a kulturním pokroku.
I tady jsme svědky naprostého úpadku. Veřejnému prostoru vládne neomezená honba za ziskem, egoismus a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože opustily své programy a neplní své sliby. Tak třeba sociální demokracie ztratila většinu svých voličů, když opustila někdejší hesla o právu na práci a spravedlivou odměnu, na bezplatnou výchovu a vzdělávání dětí a mládeže, na bezplatnou zdravotní péči, na přiměřené hmotné zaopatření ve stáří. Zapomněla na svět sociálně spravedlivější a lidštější. Přizpůsobila se bez váhání neoliberalismu, který vládne v západním světě a v Evropské unii, jejímž členem jsme se také stali.
Jak tady sociální demokraté zastupují náš stát ? Neskrývají, že dbají o to, aby si v organizačních strukturách a procedurách Evropské unie udrželi „dobrou pozici“ a chvályhodný „imidž“. Tím se řídí při veškerém hlasování. Chtějí vyhovět evropským držitelům moci. I pokud jde o problémy s migrací. A jak je to doma? Svého času sociální demokracie získala mnoho voličů, protože se postavila proti návrhu pravicové vlády vrátit církvím obrovský majetek. Návrh byl prokazatelně v rozporu s historií právní i společenskou. To množství voličů pak ovšem ztratila, když je hořce zklamala a spravedlivý zápas proti aktu krajně neuváženému, krutě nespravedlivému i nezákonnému oportunisticky vzdala. O poslední zbytek důvěry pak přišla, když byl její předseda sudetoněmeckými revanšisty pochválen jako pokračovatel v díle předchozího pravicového premiéra. Ten prohlásil českou a bavorskou národní identitu za totožnou a projevil maximální odhodlání přičinit se o společnou budoucnost obou států. ( Viz projev v Mnichově na Zemském sněmu, r. 2013.)
Mezi „nové“ strany, přijímané ku podivu s nadějemi, patří „Piráti“. Již ten název sám budí pochybnosti. Proč se dnešní občan má hlásit k námořním lupičům minulosti? Je to žert? Politiku nemáme brát vážně? Mluvčí této liberální a proevropské strany přicházejí s nápady pro pokračující modernizaci a elektronizaci státní správy, pro robotizaci. A pro legitimizaci marihuany.
Jsou pro růst evropského bohatství, pro udržitelnost životního prostředí, pro pohodlnější svobodu pohybu po Evropě a pro internet bez cenzury. Svými hlasy na půdě EU podporují její hegemonii, i když se uplatňuje proti našim národním zájmům. Hlásají ochranu demokracie proti autoritářům, populistům, diktátorům a extrémistům. Rozlišování politické pravice a levice mají za přežitek.
Nezaujatý divák žasne. To má být demokracie? Revize volebních výsledků a odvolávání zvolených funkcionářů podle „chvilkařského“ doporučení? Podle rozhodnutí mladistvých samozvaných soudců? Kdo jim umožnil svolávat masové demonstrace? Kdo jim zabezpečil účast známých osobností, z nichž mnohé již dříve ztratily svůj kredit? Osobností „podivenovských“ a „pražskokavárenských“, osobností protinárodních a protisociálních propagandistických manipulací?
Nezaujatý divák ví, že o provinění premiéra se vedou spory. Dále ví, že bychom těžko hledali mezi úspěšnými jedinci někoho, na koho by nebylo možno vrhnout stín podezření. Na počátku současného režimu s návratem kapitalismu byla přece „zhasnuta světla“. A noví držitelé majetku a moci nasadili dvojí metr k posuzování kompromitujícího materiálu z minulosti.
Něčí materiál se „ztratil“, jiný byl „objeven“, další „podvržen“. Korupce na straně žalobců i obviňovaných nemá meze. Následkem toho ovšem je všechno relativní, propaganda slouží účelově.
Globalisté? Koho chtějí dosadit za osoby, které určili k rezignaci? Je to záminka? Takhle má u nás vypadat „Majdan“? Dosáhnout méně státu, méně řádu, více svévole a libovůle? A pokračovat bez zábran v rozbíjení stávajících struktur a kulturních tradic? V zájmu nadnárodní moci? A to má být demokracie? Není to spíše její politováníhodná karikatura? A je pravda, že „Chvilkařům“ nedávno poskytl značnou finanční podporu poněmčelý knížepán, velmi úspěšný restituent? A podobných revanšistů je kolem nich pohotově více. A tomu máme říkat „nová levice“? Rozvracečům, kterým pramálo záleží na naší identitě národní a sociální a kterým spíše jde o více pravicovosti a více globalizace? Není to spíše „antilevice“
I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?
Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789-1794). V revolučním Národním shromáždění seděli tehdy na pravé straně royalisté, zástupci monarchie a aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měštanstva. Můžeme podle tehdejší pravice ztotožnit pravici s orientací na svobodu a levici s orientací na rovnost, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Ne na svobodu. Svobodu chtělo měšťanstvo a čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých. Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce, tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.
K manipulativním trikům a slovnímu zastírání skutečnosti patří i jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou, která přemohla totalitu. Americký společenský vědec japonského původu Fukujama zaznamenal tehdy konec dějin, protože už navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností. Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.
Zdálo se, že tím se potvrdilo učení pana F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu v minulosti : „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“
Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme ovšem, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje panem Hayekem odmítaná hodnotová regulace právní a mravní. A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvyknout. 20 let později, po převratu r. 1989, se kát. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.
Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po převratu r. 1989. Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím kdysi byla.
Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.
Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.
Postojově politicky demokracie znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost. Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.
Sociálně hospodářsky znamenala demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen na formální svobodu a formální občanská práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.
Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.
V 70. letech minulého století ovšem nastoupil v západních zemích neoliberalismus a následkem toho i demokracie nikoli humanitní, ale neoliberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.
Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl:
„Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“
Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel cestu. Podle něj a podle jeho nástupců vláda nemá zasahovat regulativně do ekonomiky, trh je všemocný a autoregulativní, progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců a lichvářství takové zisky rozmnožuje.
A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid? Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.
A víme, jak bohatý musí být kandidát na presidenta? Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni. Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řady válečných konfliktů.
Ale vraťme se domů. Do Máchovy „země krásné, země milované“. Země složitého geopolitického postavení, jak řekl Z. Mahler: „ Občas jsme překáželi velmocím a ty se nás chtěly zmocnit. 50 generací našich předků zvelebovalo tuto zem na zahradu. Nedivme se, že kdekoho láká.“
Cestou od vzniku samostatného státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli. Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se vyzvedávají jiné hodnoty než demokratické a národní. Odmítá se husitská reformace, národní obrození, první republika. Chválí se protireformační baroko, habsburské mocnářství, katolická církev i někdejší nedemokratická německá menšina. Jsou síly, které v cizím zájmu a žoldu nepřestávají oslabovat náš stát, falšují dějiny, vytrhávají z kořenů tradic, zesměšňují všechno národní a vlastenecké.
Popřením naší minulosti a tím i budoucnosti se popírá naše národní historie a filosofie dějin. Společnost se stále drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů. Rozkládá se stát, národ i rodina.
Historik hovoří o tom, co jsme:
Útvarem s pouhými zbytky suverenity, samostatnosti, svébytnosti, národní paměti a kultury. A ve stálém ohrožení, že i ty poslední zbytky ztratíme.
A co v dané situaci dělají naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry?
I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti v zájmu poctivě pracujících vrstev společnosti, nejsou již levicové.
Nevíme kdy a jak skončí lidstvo ničící koronavirová pandemie. Ale přáli bychom si, aby byl současný svět nebezpečí a zmatků zbaven a soustavně napraven. Abychom mohli začít znovu a lépe. S programem sociálním i národním, s programem kritického realismu a humanitní demokracie.
Bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, pravdivě a s tvořivou poctivou prací. S návratem k tradicím našich dějin a k odkazu velkých představitelů našeho národa.
Lidská společenství spojit nebo rozpojit?
Ideál konsenzu
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Svět se stále více potýká s tíží všeobecné krize. A není to jen vražedná pandemie koronaviru, ničící celé národy. Souží nás i důsledky vývoje ekonomického, ekologického a etického. Celý dosavadní vývoj naší civilizace, který směřoval k touženému většímu bezpečí, blahobytu a rozvoji, dospěl k opačným výsledkům (heterogonie účelů). Množí se projevy nesouměřitelnosti mezi přírodou a lidmi stejně jako nesouměřitelnosti mezi lidmi. Množí se projevy úpadku a rozkladu naší civilizace.
Co na to konsensus, shoda, souhlas veřejného mínění?
Konsensus, shoda byla demokratická síla občanů. Povolební konstruktivní dohoda představitelů většiny a mluvčích menšiny v obecném, celostátním zájmu. Vždyť „v jednotě je síla“. V jednotě a součinnosti veřejného mínění, kterou ovšem dnešní mocenské nadnárodní elity záměrně za pomoci médií drobí, potírají a rozbíjejí. Štvou vládní koalici a opozici proti sobě tak, aby vedly nenávistné, nepřátelské, pomlouvačné konfrontace. I když známá historická zkušenost učí, že mezi povolební většinou a menšinou by mělo vzniknout celospolečensky zaměřené souznění, společná snaha o obecné blaho.
V minulosti heslo „Spojte se“ vysílali zastánci společenské spravedlnosti a vštěpovali je všem potlačovaným a utiskovaným. Věděli, že požadavkům důstojnějšího života, za kterými stojí akceschopné spojenectví širokých vrstev, žádní držitelé vlády neodolají. Neodolají moci realizovaného hesla „V jednotě je síla“. Existuje nějaká protisíla? Současní držitelé moci ji objevili. Nezveřejnili svůj objev, ale zavedli jej jako přímý opak ideálu spojenectví. Nespojit, ale rozptýlit potenciální oponenty, kritiky a žadatele. Praktikovat zásadu „Rozděl a panuj.“
Skrytí světoví multimiliardáři, kteří dnes z pozadí vládnou nad státy mezinárodní integrace, programovým rozpojováním a dělením občanstva mají o své zájmy doma i ve světě postaráno.
Ověřili si, že žádná forma společenského konsenzu se vládcům nehodí. Společenství ovládaných by mohlo ohrozit jejich moc. Hodí se jim však maskovat své protikonsenzuální „dělení“ společnosti nadmíru líbivým hlásáním nedotknutelného programu „ochrany lidských svobod a práv.“ Zastávat všemožná lidská práva jedinců a nevelkých skupin, to se stalo výsostným, nedotknutelným posláním mocných tohoto světa. S takto deklarovaným programem lze snadno a po libosti vycházet s méně suverénními a více závislými vládami i s jejich občany a účelově s nimi manipulovat.
Ideologický základ pro všestranné „dělení“ společnosti poskytla doktrína neoliberalismu. Nastoupila v euroatlantických západních zemích v 70. letech minulého století. Za vlády prezidenta R. Reagana byla zrušena veškerá finanční pravidla, mimo jiné byla dokonce rehabilitována i po staletí morálně i právně odsuzovaná lichva.
K nám přišel neoliberalismus o 20 let později. Po převratu roku 1989. Neoliberalismus zbavuje jedince ohledů na společnost (je proti sociocentrismu) i ohledů na pravidla mezilidského chování a vztahů ( brojí proti normocentrismu). Za jediný motivační zdroj pro životní orientaci a rozhodování jedince pokládá jeho neomezenou svobodu. Každý jedinec má neoliberální právo po svém uspokojovat své životní potřeby a zájmy, žít pro vlastní, individuální blaho a pro svůj požitek. Platí tu zásada nezpochybnitelného egocentrismu a hedonismu.
Rychlý popřevratový nástup elektronických komunikačních médií v cizím vlastnictví a v cizích službách umožnil i u nás potlačit celonárodní konsenzus, ohledy na společenský celek a na celospolečenskou morálku.
Můžeme uvést příklady.
Zásadní historický význam po r. 1989 mělo nečekané hrozivé zpochybnění naší státní federace.
Členové Česko-slovenského výboru se s hluboce zdůvodněnou prosbou obrátili na vyhlášeného přicestovavšího multimiliardáře a vlivného „ filantropa “. Stáli o jeho pomoc při své veřejné osvětové práci, při pořádání mezinárodních odborných konferencí a vydávání sborníků z příspěvků uznávaných odborníků. Šlo jim o zachování společného státu Čechů a Slováků. Oslovený „filantrop“ však odmítl. O jejich společný stát neměl zájem. Jemu šlo o hegemonisticky „integrovanou Evropu.“
Žasli jsme ve svých oborech a vědních disciplínách, jak se šmahem ruší výzkumné ústavy i kulturně výchovné instituce. Žasli jsme, jak je nejedna i dávno ověřená a odborně uznávaná teorie napadána právě tou vyvrácenou, přežitou a třeba i šarlatánskou alternativou. Jak dosavadní obecné poznání podstat ztratilo význam.
I otázky státní správy a samosprávy se staly předmětem dílčích, místních a jen individuálně zdůvodněných postojů. Neuvěřitelně zvolení (?) starostové dali odstranit památky na celostátně uznávané hrdiny a neváhali instalovat památky opačného významu, památky na nepřátele a zrádce. Je dnes obtížné zjistit skutečné smýšlení občanů. Média je ukazují jako rozmanitě zaměstnané a mnohostranně zabavené.
Ve vztahu k politickému dění jsou někteří občané asimilováni a projevují loajalitu k některé vládní mocenské skupině. Jiní, vlivem protichůdné propagandy, dávají najevo svůj hlasitý nesouhlas, ba odpor vůči vládě. Stejně nekriticky. Nikdo z nich nemá hlubší programové znalosti o tom, jak by se měl svět uspořádat, jak napravovat a napravit.Tabuizovaná jsou některá témata nadstátního a nadnárodního významu. Tady účinně pracuje oficiální cenzura i autocenzura.
Spojenectví uvědomělých občanů je v současnosti nežádoucí a nehodí se vládnoucí elitě.
Prezident Václav Havel překvapil veřejnost již r.1991 svou vizí „nepolitické politiky“, která se neměla týkat obecných zájmů a obecného blaha, ale právě četných skupin se zvláštnostmi a odlišnostmi: „Celou zemi bude pokrývat bohatá a těžko zmapovatelná síť různých místních, regionálních i celostátních spolků, organizací a sdružení nejrůznějšího zaměření. Jejich prostřednictvím se bude uskutečňovat a rozvíjet bohatá vrstevnatost a různorodost života civilizované evropské země.“
K těm nejrůznějším zaměřením uveďme aspoň malý příklad: Volba stravovacího stylu. Taková volba může být znamenitý důvod pro skupinové dělení mezi lidmi. Občan příslušného zaměření se nutně více a důkladněji zajímá o své stravování. Na základě toho bude uvědoměle patřit k uživatelům potravy masité nebo bezmasé. Bude svou volbu hájit, doporučovat, tu opačnou odmítat, vyvracet. To jsme někdy v minulosti mezi známými zaznamenali. Ale dnes, při zvýšené pozornosti sponzorů, se již objevily četnější a diferencovanější skupiny strávníků podle jejich stravovacího přesvědčení a stylu. Slyšeli jste již, že jsou nejen vegetariáni a vegani, ale též flexitariáni, reduktariáni, pescetariáni, frutaziáni, vitariáni?
A co teprve úvaha o příslušnosti k mužskému či ženskému rodu! Od nejstarších dob jsme znali jen dvě pohlaví a stejný počet opačně orientovaných úchylek, pokud nás úchylka zajímala. Ale to byla situace zcela jednoduchá, přehledná a snadná. Takových úchylek je dnes možno najít mnohem více a vytvořit celé další skupiny jejich nositelů vyznavačů a podporovatelů jejich akcí v soukromí i na veřejnosti. Už jste slyšeli, že takových úchylek je 40? Ale další výzkumníci číslo přebili. Prý jich bylo 52, pak 63, a teď jich je už 71. A každý jedinec má teď před sebou časově náročnou úlohu poznat své charakteristiky a správně se do registrovaného přehledu zařadit. A zařadit tam i své blízké. Jak by se takový člověk stihl ještě zajímat o otázky vnitřní a vnější politiky? Leda o to, jak uznalí jsou přední politikové právě k nim, nositelům gendrových úchylek. Jsou jich nekonečné řady od ctitelů romantické lásky s citovým bohatstvím okouzlených duší až po strohé vykladače nejrozmanitějších materiálních detailů tělesného sexu.
Ve veřejném prostoru dnes vládne totální dezorientace.Především rozporuplné informace o VIP (!) . O hlavách států, o celebritách různého druhu, o novinářích, hercích, rockových hvězdách, i zločincích. Stálé pozornosti se těší rodina anglické vládnoucí královny. Každodenní zprávy máme i o představitelích amerického filmového a hudebního šoubyznysu.
A další nepřetržitě informačně obeslaná oblast je svět populárních evropských a světových talentovaných sportovců a více méně mafiánsky spekulativně obhospodařovaných sportovních klubů. Netušené skandály, enormní příjmy, neuvěřitelné triky. I my jsme „podobně“ světoví! A to je šoubyznys a amerikanizace! Mainstreamová média s mocnými a vlivnými sponzory přinášejí nepochybnou pravdu, ale i tajuplné záhady a dohady, neobyčejná svědectví i pavlačové pomluvy a klepy. Kde zůstala pravidla slušnosti a zdvořilosti? Ta už se dávno nenosí. A celé dějiny se v zájmu mocných přepisují. Podle přepisovačů žijeme teď v nejšťastnějším období svých dějin. Podle kritických pozorovatelů naopak. Podle nich jsme se octli v Protektorátu č. II. s diktátem z Bruselu, v ekonomické kolonii Berlína a ve Federátu vojenského NATO. Nesvobodně.
Je těžká doba, plná konspirací, zpochybňování odbornosti a velebení alternativ - přímých protiv k vědeckému poznání a dlouholetým zkušenostem.
Všimli jste si, že i otázka pandemie koronaviru dává příležitost nikoli ke konsenzu, ale k alternativám? Kdo se v ní vyzná? Došlo k ní přirozeně nebo uměle? Nahodile nebo záměrně? Potírá se odborně nebo ziskuchtivě? Kolik lidí očkování věří, kolik lidí očkování odmítá? A nemá každý nárok na svůj vlastní názor?
Závěrem. Celek lidství, universální zájem kultury se za vlády neoliberalistů popírá. Společnost se záměrně mnohostranně štěpí, konsenzus se zrušil. Každý prý má právo na svůj vlastní názor, bez ohledu na své znalosti a na svou odbornost a bez ohledu na morální principy, které vyznává. Dříve jsme ctili znaky podstatné a obecné, dnes dochází k zbožnění znaků zvláštních, nepodstatných, odchylných. Je na nás, abychom v zájmu zachování lidskosti obrátili svou orientaci zpět na celek, na rodinu, národ, vlast a lidství. Je na nás, abychom odmítli zhoubný egocentrismus, abychom se vrátili k nadosobním cílům. S heslem - „Spojte se navzájem k společnému občanskému úsilí o lepší budoucnost.“
Kdo bude volit lepší budoucnost?
Prof.PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
Nové tisíciletí nastolilo nový problém v chápání budoucnosti naší evropské (euroatlantické) civilizace. Mnozí ji vidí jako v plném rozkvětu, ale přibývá zneklidňujících úvah o budoucnosti a o vyhlídkách lidstva, o jeho perspektivách, proč a do jaké míry jsou ohroženy. Přibývá hlasů o sebezničujícím chování člověka.
Současný svět je naplněn nejen nepřeberným množstvím kladných materiálních i nemateriálních hodnot, ale též dříve netušených nebezpečí. Dochází k prudkému rozvoji komunikačních technologií a množství informací ustavičně roste. Ne bez problémů. Jsou jak pravdivé, tak polopravdivé i nepravdivé. Je stále obtížnější se v nich s přehledem orientovat. Vytvořit si kritický přehled a důvodný odstup je velmi namáhavé. Jde např. o problém střetu naší civilizace s civilizací islámu jako důsledku masové imigrace. Někteří nevidí nebezpečí civilizační konfrontace, jiní nabádají k ochraně odkazu řeckých bájí a křesťanských evangelií a tisíciletých bojů za ideály lidskosti a tisíciletého hledání moudrosti a krásy.
Nechceme bránit Evropu dřívějších kastovních řádů a dobyvačných válek, světadíl rozmanitých forem útlaku a koloniálního bezpráví, území pronásledování bezmocných, kacířů, povstalců, odbojářů a jiných statečných bojovníků za více spravedlnosti a více lidskosti. Chceme bránit tisíciletý odkaz tvorby idejí a ideálů, které dávaly smysl životu našim předkům a dávají nutně smysl i životu našemu.
A není nic odpornějšího, než chopí-li se stoupenci mamonu a moci starých hesel o lidství a zastírají jimi svou bezohlednou hamižnost. Lživě skrývají pod prapory svobody a lidských práv svou ziskuchtivost a předstírají nezištný altruismus a filantropismus.
V dosavadních historických bojích a imperiálních válkách mocnářů měly důležitou úlohu tehdejší ideologie. Zdůvodňovaly, motivovaly, ospravldňovaly válečná tažení. Boj o moc v současnosti je bojem o globální mocenskou nadvládu nad celým světem. Ale v tomto boji jde prý (ideologicky) o boj za demokracii, svobodu a lidská práva v každé zemi, která se zrovna octne na řadě v zahraničně politickém projektu a seznamu u čelných globalistů. V těchto dnech onu řadu zřejmě opustil Afganistán. Ale mnohé jiné země zůstávají protektorátem Evropské unie, kolonií Berlína anebo vojenským vazalem NATO.
Je tomu dávno, už skoro 2000 let, co slavný lékař řeckořímské antiky, Galenos, Hippokratův ctitel, spisovatel úctyhodného souboru prací dosavadní lékařské vědy, se vší vážností položil otázku, jak vychovat dobrého člověka: “Je hanba, že se někdo dovede namáhat mnoho let, aby se stal dobrým lékařem, obhájcem, učitelem nebo geometrem, a přitom není ochoten namáhat se příslušně dlouhý čas, aby se stal dobrým člověkem“. Takovým člověkem, který žije rozumně a ve spořádané obci.
Sledujeme-li myšlenku kontinuity kulturních dějin, stojí za připomínku dílo J. A. Komenského (1592 – 1670). Školy jsou podle něho „dílnami lidskosti“, „dílnami světla rozumu“. Všechny děti je třeba učit všemu podstatnému, aby se zlepšil stav světa. Aby nastala VŠENÁPRAVA.
A co do třetice? Po převratu 1989 jsme netrpělivě čekali na spis „Krize kultury“ od Hannah Arendtové (1906 – 1975), příslušnice moderní západní filosofie.
Autorka se s námi shoduje v úctě ke kontinuitě kulturních dějin: „Vychovatelé zastupují dětem a mládeži svět, za nějž musí převzít odpovědnost, i když ho sami nevytvořili, nebo dokonce i kdyby si možná skrytě či otevřeně přáli, aby byl jiný. Tato odpovědnost není vychovatelům uložena svévolně, je implicitní, mladí jsou dospělými uváděni do světa, který se neustále proměňuje. Nikdo, kdo odmítá podíl na společné odpovědnosti za svět, by neměl mít děti, ani by neměl mít právo se na výchově podílet. Autorita učitele spočívá v tom, že učitel zastupuje všechny dospělé a ukazuje věci, jako by říkal:“Toto je náš svět.“ Nemají se děti učit i nápravě světa?“
Dnešní lidstvo stojí tváří v tvář důsledkům značně nerovnoměrného ekonomického růstu a vlivu geopolitických změn. Nedostatečné materiální zabezpečení postihuje nejen společenské skupiny, ale i celé velké zemské oblasti. Celá území jsou postižena nedostatkem vody, potravy, kácením lesů, přibýváním pouští, znečištěním moří, vzduchu, půdy, klimatickým změnám, nezvládnutým populačním růstem, šířením nemocí.
Tradiční politické vlády a vládní ínstituce se potýkají s korumpujícími vlivy mocných multimiliardářů, monopolů a mafií. Běžné politické praktiky nedokážou čelit rostoucí síle majitelů nepředstavitelného bohatství a moci. Internacionální i intranacionální právo je znesvěcováno, všeobecně se zhoršuje morálka. Kdekterá vlastnost je za peníze, prodejná a koupitelná.
V převažujícím myšlení, v názorech a jednání lidí ubývá racionality. Náboženské nebo světské ideologie nadále žehnají i bratrovražedným bojům. I ony jsou ekonomicky závislé.
Problémy civilizace jsou světové. Každá země má ovšem také svá specifika. U nás po listopadu 1989 přišla euforie a nadšené očekávání, že zmizí všechny nedostatky dosavadního veřejného života. Že zavládne světové porozumění a světový mír, že skončila „studená válka“. Bohužel, neskončila. A stále hrozí přejít do ozbrojeného konfliktu i v Evropě.
Komu náleží odpovědnost řešit současné události vnitropolitické i mezinárodní? Aby to řešení probíhalo v míru, v pravdě a v porozumění? Podle všeobecně platných pravidel ta odpovědnost patří vládám. A v poslední řadě - jejich voličům. Krize popřevratových let však ukázala rozložení
jiných sil. Ukázala nadvládu skrytých elit, které svými intrikami spějí k vlastnímu cíli – ovládnout svět.
Uvedu příklad. Počátkem 90. let zahájil v Praze činnost přebohatý zahraniční multimiliardář, úspěšný bursovní spekulant. Sám a prostřednictvím „sponzorovaných“ státních konformních firem chopil se internetových agend a vlády veřejným míněním. Československý výbor stál o jeho podporu v zájmu zachování dosavadní státní federace. To on odmítl. Podporoval různé rozbíječe, zvláště neziskové organizace „lidských práv“. Měl v rukou propagandistickou převahu médií. Dříve podporoval disidenty střední i východní Evropy, po převratu stoupence „antisystému“ v zájmu deklarované globální integrace i v zájmu masové imigrace do Evropy.
Podporoval propagandu proti stoupencům jiných vizí, u nás např. proti M. Zemanovi nebo A. Babišovi.
Posuzovatel jeho díla řekl, že „ke zničení Evropy stačí jeden bohatý křivák“. Tajemný muž v pozadí. Takových je ovšem více. Ovládají svět rozkladem dosavadního vědomí a imputací vědomí nového. Pod jejich vlivem se velmi změnila demokracie, vláda lidu. Již president Wilson si stěžoval na určující vliv bankovního kapitálu, president Eisenhower na hegemonii vojensko-průmyslového sektoru. President Roosevelt prosadil jistou státní reglementaci finančního kapitálu, za presidenta Reagana však byla reglementace zrušena a finanční kapitál nabyl svobody dříve ne bývalé a netušené. A co demokracie? „Jen mašinérie na získávání hlasů“, praví N. Chomski. .
K hrozivým perspektivám současného vývoje naší civilizace se přiřadil v neposlední řadě postmoderní světový názor - neoliberalismus. Ovládá tzv. mainstream (hlavní tok informací) a v různých souvislostech sugeruje víru v individuální nezávislost. Jedinec se tu zbavil ohledů na společnost a na svět sociálních norem všeho druhu. Jedinec prý má právo rozhodovat a řídit se potřebou uspokojovat své zájmy a dosahovat svého blaha. Obecné principy a závaznosti pravdy a dobra neexistují. Pod heslem absolutizované svobody se šíří libovůle individualismu, subjektivismu a egoismu, ústí mnohdy do bezohledných demagogií, klamů a lží.
V této atmosféře dezinformací a svévole nezbývá, než aby si dnešní člověk s čistou myslí položil zásadní otázku: Odkud a kam jdeme a kam máme jít? Od předurčenosti mýtů a náboženství k předpojatosti tradic. Od manipulativní nadvlády mocných a perzekucemi a lhaním vynucené naší poslušnosti. Od tisíciletí hledání a nalézání hodnot generacemi našich praprarodičů. Od strastiplných zápasů o pokrok. A výsledek? Obdivuhodná dynamika života lidských společenství. Souhlas s historickými ideály a s touhou dosahovat jich. Tvůrčí, soudné a kritické myšlení, nezaujaté vědomí a neúplatné svědomí.
Svoboda a odpovědnost za směrování dneška. Svoboda a odpovědnost před tváří dějin, před událostmi, které byly i před těmi, které přijdou.
Co říci v této souvislosti o člověku, o světě přírody a o světě kultury?
Na jedné straně objektivní pohled řady věd na grandiózní, ale životu člověka cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu. Ale i lidský objektivní svět, neosobní a odcizené dávné společenské vztahy i historické pohyby nadosobních celků jsou mimo nás, mimo oblast našich dnešních záměrů a chtění. Znepokojivý úděl dnešního člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho složité, jemné a křehké niternosti jsou pro nás výzvou k rozmanitým činnostem v různých oborech civilizace a kultury. Obrovité metagalaxie makrokosmu i fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti. A také naděje a víry a lásky.
Člověk je součást přírody a jako biologická struktura může existovat jen v přírodním prostředí. V přírodním prostředí se může udržovat výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, slunce, vody, rostlinstva a živočišstva může člověk existovar a reprodukovat se jako jedinec i jako druh.
Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Hlad po ukojení biologických potřeb má drtivou sílu přírodního živlu. Přírodnost člověka, jeho závislost na poměrně úzce vymezených existenčních podmínkách (vzduch, voda, teplota, tlak, tíže, potrava) lze sotva lépe vyjádřit než jak vyjádřili existencialisté: „Být vržen, být v tom“. Bez volby, bez odvolání. Trvale jsou lidé podrobeni neúprosné vládě nutnosti, trvale jim vládne neúplatné fátum starých bájí. Dodnes jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Vzpomeňme jen na ohně ničící lesy a pralesy, na povodně a „tsunami“ a tornáda ničící lidská sídliště a příbytky i na zlověstné nemoci, epidemie a pandemie, zkázu lidského života.
Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Evoluční teorie učí, že člověk začal jednoho dne zhotovovat nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč, objevil a stvořil kulturu. Kultura je umělý svět, který člověk vytváří v zápase s přírodní nutností. Překračuje tak to, co je dáno přírodou a od přírody a mění tím „svět o sobě“ ve „svět pro sebe“. V nekonečných procesech zkoušek a omylů objevuje člověk to, co uspokojuje jeho potřeby a podporuje jeho životní tendence a potlačuje to, co je omezuje a ničí. Objevuje a tvoří hodnoty a buduje svůj umělý svět jako svět kladných hodnot, svět bezpečí, sytosti a mnohostranného ukojení a uspokojení.
Ale pozor. Tento umělý svět nesmí ničit svět přirozený. Vytvářet druhou, umělou přírodu lze jen s neproměnným respektem a uznáním přírody první. Ničení přírody ohrožuje dříve či později i kulturu. A to se v současnosti děje.
Děje se tak i dnešním popíráním společenského života, izolací a absolutizací jedince. Jako by k svému životu nepotřeboval rodinu, rod, obec, národ. A přece už Aristoteles prohlásil moudře: „Člověk je tvor společenský“. Výchovu člověka a uspořádání společnosti nelze od sebe oddělit. Jen rozumný člověk může vytvořit společnost, jen ve spořádané společnosti může člověk rozumně žít, žít ve shodě s kultivovaným vědomím i svědomím.
Všeobecná krize, která zachvátila moderní svět ve všech částech a takřka v každé oblasti života, se projevuje v každé zemi jinak, navazuje na místní životní podmínky. U nás došlo v nedávných letech k pokusu zrušit národ, národní vědomí, identitu a kulturu našeho národa. Neváhalo se vypustit z našich dějin zakotvení národního obrození, vypustit metodu kritického realismu a ideál humanitní demokracie.
Doporučení se dostalo naopak masové imigraci příslušníků jiných civilizací a kultur. Zároveň došlo k pokusu likvidovat autoritu rodičů i učitelů. Prohlásit vývoj jedince za jev zcela svébytný a svobodný, proti němuž se zapovídá narušovat jej jakýmkoli výchovným působením. Souběžně se snížením postavení rodiny a znevážení manželství proběhla i opačná glorifikace pohlavních úchylek.
Připomněli jsme některé základní antropologické znaky, abychom čelili dnešnímu rozkladu naší civilizace. Dnešní člověk přijímá všechny údaje ve směsici, která nemá žádné vnitřní souvislosti. V jeho nitru vládne zmatek. I z umění, které bylo součástí pravdivě prožívaného života, se stal pouhý „šoubyznys“.
V uplynulém 30letí jsme měli možnost sledovat různé formy a projevy úpadku evropské civilizace. Zdědili jsme ji po předcích a je na nás, abychom její pozitivní hodnoty chránili, zachovávali, předávali. Abychom nedopustili jejich zánik. Takový zánik by znamenal konec lidského důstojného života. Je důležité starat se o možnost lepší budoucnosti a o kontinuitu kulturního vývoje. I u voleb.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 737. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 3. září 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz